sv. Jan Nepomucký
Ioannes Nepomucenus, m. Pragæ
| 16. května, svátek | |
| Postavení: | kněz, generální vikář, mučedník |
| Úmrtí: | 1393 |
| Patron: | kněží, zpovědníků, lodníků, vorařů, mlynářů; vzýván za mlčenlivost, proti nebezpečí vody, za ochranu mostů |
| Atributy: | hvězdy kol hlavy, jazyk, kněz, kotva, kříž, most, palma, ryba, řeka |
ŽIVOTOPIS
Pocházel z jihozápadních Čech. Ztělesnil v sobě ideál znalce Božích tajemství, který pilným studiem a kázní usiloval o mravní dokonalost. V úřadě generálního vikáře věrně plnil povinnosti, hájil práva církve a její svobodu proti zvůli krále Václava IV. a zakusil za to od něj mnohá bezpráví. Když po velkém trýznění a mučení pro svou věrnost povolání i mlčenlivost dodýchal, byl z Karlova mostu vhozen do řeky Vltavy. Máme před sebou svědectví o jeho pevné vůli zaměřené na pravdu a spravedlnost.
ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
Narodil se v Pomuku poblíž Plzně kolem roku 1345 jako syn soudce, dle některých historiků se jednalo o starostu Pomuku. První vzdělání se mu dostalo v blízkém cisterciáckém klášteře a pak studoval na pražské Karlově universitě. Od roku 1370 vyhotovoval a podepisoval úřední listiny jako veřejný notář v kanceláři pražského arcibiskupa. Podepisoval se: “syn Welflína z Pomuku, klerik pražské diecéze, z císařské autority veřejný notář”.
V roce 1380 přijal kněžské svěcení a z generálního vikariátu odešel působit jako farář kostela sv. Havla na Starém městě. Současně pokračoval ve studiu církevního práva. V letech 1382-1387 studoval práva na universitě v Padově a dosáhl tam doktorátu. Po návratu do Prahy se stal kanovníkem kostela sv. Egidia (Jiljí) a později i vyšehradské kapituly.
V té době se zhoršoval vztah mezi králem Václavem IV., který byl synem císaře Karla IV. a pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna. Václav IV. měl slabší morálku a podléhal náladám a intrikám bezcharakterních oblíbenců. Kvůli nim porušoval křesťanské zásady i církevní předpisy, zatímco Jan z Jenštejna byl horlivý a církvi oddaný, usiloval odstraňovat právní nedostatky a bylo-li třeba vystupoval i proti králi. Proto ho opouštěli ho někteří spolupracovníci. Namísto generálního vikáře Kuneše z Třebovle jmenoval proto v září 1389 Jana z Pomuku, jehož charakter i věrnost církevní službě poznal v době jeho notářského působení. V následujícím roce se Jan stal i žateckým arcijáhnem se správou pěti děkanátů o 225 farách.
K růstu napětí mezi arcibiskupem a králem na podzim 1392 přispělo chování králova oblíbeného podkomorníka (v úrovni ministra financí) Zikmunda Holera, který svými bludy, násilnostmi a neposlušností vůči výzvě, tlumočené Janem z Pomuku a Mikulášem Puchníkem, si “vykoledoval” exkomunikaci. Byl vyloučen z církve, protože odpověděl výhrůžkami.
Václav IV. se rozhodl omezit arcibiskupovu moc zřízením nového biskupství, které se snažil v Římě prosadit a dostat tam na další stolec jemu vyhovujícího preláta. Za sídlo budoucího biskupství si vybral benediktinský klášter v Kladrubech, který chtěl s blížící se smrtí opata Racka zrušit, aby jeho majetek finančně zajistil nové biskupství. Když však počátkem roku 1393 opat zemřel, král Václav, užívaje si se svými milci kratochvíle na hradě Žebráku, se o tom nedozvěděl. A mniši si pospíšili se zvolením nového opata Olena a arcibiskup ohlásil lhůtu ke vznesení možných námitek. Ve vymezené době žádné podány nebyly a tak už 10.3. za přítomnosti svědků generální vikář Jan ve své kanceláři na arcibiskupském dvoře volbu potvrdil a tím byl zmařen plán krále.
Ten, když se to dozvěděl, zuřil a veřejně vyhrožoval smrtí zejména úředníkům arcibiskupa. Jan, když se to dozvěděl, odešel snad hned 15.3. s Mikulášem Puchníkem na arcibiskupův hrad do Roudnice. Dne 19.3. hledali už královi i arcibiskupovi rádci při společném setkání řešení situace. Došlo k dohodě o rehabilitaci Hulera, které se měli už ve čtvrtek 20.3. ráno u Mostecké věže při levém břehu Vltavy zúčastnit v doprovodu arcibiskupa také Jan z Pomuku, Mikuláš Puchník, probošt Václav Knobloch a další.
Když se sešli s králem, s jeho rádci a ozbrojenci, arcibiskup krále požádal, aby nevěřil falešným zprávám namířeným proti královské vládě. Král začal nadávat a nařídil zatknutí nejbližších čtyř arcibiskupových spolupracovníků, tím schůzka skončila. Zbrojnoši odvedli zajatce do kapitulní síně pražského hradu. Tam král vyslechl profesora církevního práva a děkana kapituly Bohuslava z Krnova, přičemž mu rukojetí svého meče způsobil krvácející zranění v obličeji. Pak ostatní zajatce nechal odvést k výslechu na staroměstskou radnici, tam osvobodil hofmajstra Něpra a ostatní tři dal odvést do mučírny soudního domu (č.p. 404 na rohu Můstku a Rytířské ul.). Tam nakonec propustil Knoblocha a po kratším mučení Mikuláše Puchníka, kteří napřed museli podepsat přísahu mlčenlivosti.
Generální vikáři byli nataženi na skřipec a páleni loučemi na bocích. Zuřící král se soustředil na mučení Jana, kterému osobně loučí propálil bok. Od Jana se chtěl dozvědět více věcí, mimo jiné se traduje, že i to, z čeho se královna Žofie u něj zpovídala.
Napovídají tomu i poměry mezi ní a králem. Když král byl na cestách či honech, mladá královna odháněla pocit opuštěnosti zábavami na pražském hradě a s těmi souvisel i vznik pověstí o její nevěrnosti. Václav jí moc lásky neprojevoval, za nenormální se považuje, že ji nechtěl korunovat ani před tím, než se začalo připravovat jeho sesazení a po jedenáct let jí nedovolil spravovat majetky, patřící ke věnu české královny. Existuje důvěrný list z ledna 1391, v němž je salzburský arcibiskup Pilgrim informován nejen o Václavově vyjednávání možnosti manželství jeho bratra s aragonskou princeznou Janou, ale že by ji chtěl sám a tu kterou má (Žofii) by rád propustil. Už z toho je patrné, že hledal pro její propuštění důvody a pro královy zájmy o jinou ženu je i více důkazů. Žofie zase snad od svatby měla důvěru v Jana, který zastával jednu z nejvyšších církevních funkcí, nebyl na straně krále a byl zkušený odborník i na církevní práva, mohl jí nejvíce pomoci a tak zde je v pozadí další důvod Janova krutého mučení na skřipci.
Při tzv. štosování, zavěšení vyslýchaného za svázané ruce na zádech a natahování, došlo u Jana k vyvrácení pažní kosti v kloubu a k nalomení akromiálního výběžku pravé lopatky, jak bylo zjištěno na jeho ostatcích a potvrzeno odborníkem prof. MUDr. E. Vlčkem v roce 1993, při výzkumu ostatků povoleném kard. Tomáškem. Z průzkumu ostatků je potvrzeno i další zacházení s Janem a nález v jeho lebce. Také bylo odhadnut jeho věk na 45-50 let.
Arcibiskupův vikář Jan za své mlčení zaplatil životem. Utrpěl rány pěstí a kopanci, vedené velkou silou do obličeje, až nakonec došlo ke krvácení do přední a střední jámy lebeční a k šoku. Horní čelist mu byla odlomena, rameno dolní čelisti nalomeno a lební spodina mnohonásobně rozlámána. Rozsah zranění vedl ke smrti před shozením do Vltavy. Tomu odpovídá i čas objevení jeho těla na hladině. Dne 20.3. kolem 21. hodiny byl vhozen Jan do Vltavy a jeho tělo vyplavalo 17.dubna, kdy ho rybáři uviděli v řece s pěti světly, hvězdám podobnými, kolem hlavy. Odtud jeho hvězdy mezi atributy, které krom P.Marie nemá žádný další světec. Přechodně byl pohřben v blízkém kostele sv. Kříže.
23.4. 1393 se Jan z Jenštejna vypravil k papeži Bonifáci IX. se stížností na krále a v textu stížnosti již nazval Jana mučedníkem. Na Jana se sice vztahovalo, že nesměl být souzen, natož mučen světskou mocí a navíc se ničím neprovinil. Schismatem oslabený papež však stížnost odložil ad acta, protože proti provinilému králi nemohl účinně zakročit. Ohledně Jana by se dalo uvést mnoho, ale není zde na vše prostor.
K jeho příjmení Nepomucký se váže zdůvodnění, že chybným čtením latinského výrazu “DE POMUK” (Pomucký) se utvořilo “NEPOMUK” (Nepomucký). Kronikář Václav Hájek přispěl také ke zmatkům kolem roku úmrtí Jana Nepomuckého tím, že v rukopise o jeho utopení na pergamenové straně 383, kde byla někým před číslem připsaná jednička, četl jako rok úmrtí 1383. Podle toho pak Jan Nepomucký zemřel o 10 let dříve než mučedník Jan z Pomuku a oba měli být shozeni do Vltavy v místě, kde je v zábradlí Karlova mostu vsazený dvouramenný mosazný křížek.
15.4. 1719 byl komisionálně otevřen Janův hrob a při prohlídce jeho ostatků vypadla z lebky organická hmota o velikosti lžíce. Pět odborníků se shodlo na tom, že se na pohled jedná o jazyk. Při zkoumání této relikvie o šest let později při třičtvrtěhodinovém vyjmutí hmota naběhla a zčervenala.
Podobně při šetření posledním, kdy se moderními metodami zjistilo, že jde skutečně o hmotu patřící ke zkoumaným kostem, shodnou po stránce imunologické i sérologické. Šetření v elektronkovém mikroskopu ukázalo, že jde o suchou mozkovou tkáň a při zvlhnutí v r. 1725 došlo k oživení základní červenohnědé barvy i k částečnému nabobtnání. Mozková hmota pak byla znovu uložena do relikviáře, kde nadále zůstává ve tvaru jazyka.
Jan Nepomucký byl blahořečen Inocencem XIII. 31.5. 1721 a kanonizován 19.3. 1729 Benediktem XIII. i s Hájkovými omyly, které na skutečnost světce neměly vliv, ale při poslední revizi světců do nového martyrologia zřejmě dělaly ještě komisi starosti.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Chci napodobovat víru, která uschopňuje přesvědčení vyznávat a dle něho žít. Budu žít věrně ve svém povolání jako křesťan s prosbou k Bohu o potřebnou sílu.
Bože, Tys vyvolil kněze a mučedníka Jana za obhájce práv církve a za strážce zpovědního tajemství; dej, ať následujeme příklad jeho statečnosti a věrně plníme službu, ke které jsi nás povolal. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
( závěrečná modlitba z breviáře)
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Ioannes Nepomucenus, m. Pragæ (1393); Brendanus (577/583); Simon Stock♦(1265); Andreas Bobola (1657); Felix et Gennadius (s. inc.); Florentius et Diocletianus (s. inc.); Abda et Ebediesus (375-376); Peregrinus, m. in Gallia (s. IV/V); Possidius (post 437); Fidolus (ca. 540); Honoratus, ep. Ambianen. (ca.600); Carentocus (s. VII); martyres in Pal (614); Germerius (s. VII ex.); Ubaldus, ep. Eugubin. (1160); Adamus, abbas (ca. 1210); Michael Woźniak♦ (1942); Vitalis Vladimirus Bajrakw (1946)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský
sv. Brendan
Brendanus
| 16. května, připomínka | |
| Postavení: | kněz, mnich, opat |
| Úmrtí: | 577/583 |
ŽIVOTOPIS
Byl irského původu a narodil se kolem roku 485 v Tralee v hrabství Kerry. Jako dítě byl vychováván světicí Ity v Killeedy v hrabství Limerick. Jejími zásadami byly: Víra v Boha a čistota srdce, prostý život a zbožnost, velkorysost a láska. Bývá uváděn i další vychovatel, biskup z Kerry Erc. Brendan se stal mnichem a knězem.Legendy popisují “Plavby sv. Brendana” jako neuvěřitelná dobrodružství, z nichž je nejznámější, kterak jeho mniši si spletli spící velrybu s ostrovem a přistáli na ní. Proto je v atributech a bývá zobrazován celý výjev při plavbě na ostrovy Blažených v Atlantiku. Míněny bývají Kanárské ostrovy. Je možné, že asketičtí mniši hledali vhodné místo k osídlení. V Legendě “zaslíbenou zemi” nalezl, ale byl poslán zpět do Irska.
Daleko skutečnějšími jsou jeho cesty na Ionu a do západního Skotska. Údajně navštěvoval ve Skotsku charismatického misionáře Kolumbana a Brita Mala šířícího evangelium v Bretani. Kolem roku 559 založil klášter Clonfert v Galwayi, jehož prý byl opatem. Zemřel ve věku kolem 95 let.
Ioannes Nepomucenus, m. Pragæ (1393); Brendanus (577/583); Simon Stock♦(1265); Andreas Bobola (1657); Felix et Gennadius (s. inc.); Florentius et Diocletianus (s. inc.); Abda et Ebediesus (375-376); Peregrinus, m. in Gallia (s. IV/V); Possidius (post 437); Fidolus (ca. 540); Honoratus, ep. Ambianen. (ca.600); Carentocus (s. VII); martyres in Pal (614); Germerius (s. VII ex.); Ubaldus, ep. Eugubin. (1160); Adamus, abbas (ca. 1210); Michael Woźniak♦ (1942); Vitalis Vladimirus Bajrakw (1946)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský
blah. Šimon Stock
Simon Stock
| 16. května, připomínka | |
| Postavení: | generální představený řádu OCarm |
| Úmrtí: | 1265 |
| Patron: | karmelitánského řádu a Bordeaux |
| Atributy: | škapulíř, řádový oděv, lilie, často jde o vyobrazení jeho vidění Panny Marie, od níž škapulíř přijímá |
ŽIVOTOPIS
Pocházel z Anglie od Kentu. Asi přes 20 let byl poustevníkem žijícím v dutém stromě. Ke karmelitánskému řádu se připojil kolem r.1241. Brzy se stal generálním představeným v Aylesfordu, kterým zůstal až do smrti.Panna Maria mu při zjevení v r.1251 předala škapulíř, jako část řádového šatu. Šimon upevňoval život řádu, který rozšířil zakládáním klášterů i v Německu, v Belgii a ve Francii. Šimonovu úpravu řehole schválil papež Inocenc IV.
ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
Narodil se v Anglii před rokem 1200. Jeho otec byl správcem hradu v Harfordu u Kentu. Šimon zažil v mládí od svého rodného bratra nejednu křivdu a ve své touze mířil k samotě a rozjímavému životu poustevníků. Proto v 19ti letech odešel z domova a učinil slib čistoty. Rozhodl se přebývat na opuštěném místě v dutém stromě. To se zřejmě stalo příčinou jeho příjmení Stock, znamenající pařez. Je však známé až z doby po jeho smrti. Zvolení dutého stromu bylo z touhy po pokání a z lásky k Bohu. Svoji lásku k bratu projevil nejen odpuštěním, ale vyprošoval mu i potřebné Boží milosti. Z lásky k Ježíši se zřekl pohodlí a přinášel smírné oběti za obrácení druhých. Sílu k tuhé kajícnosti čerpal z rozjímavé modlitby a z důvěrného spojení s Bohem po 20 až 30 let.
Za vlády sultána Kamela Egyptského byli karmelitáni nuceni opustit Svatou zemi a přišli pak do Anglie. Šimonu bylo prý Pannou Marií zjeveno, že tito bratři jsou v Anglii, a byl jí vyzván, aby vstoupil do tohoto řádu. Z mládí měl ukončená studia a proto se brzy stal koadjutorem řádového generála. Vykonal také pouť do Svaté země. V roce 1245 jej v Aylesfordu zvolili generálním představeným řádu.
Šimon toužil rozšiřovat úctu k Panně Marii a ona mu při dalším zjevení v noci 16.7. 1251 v Cambridgi, protože ji prosil o výsady pro řád, předala škapulíř – část řádového šatu, se slovy: “Vezmi toto roucho, je známkou spásy, zárukou pokoje a věčného závazku; kdo v něm zemře, nezakusí věčného ohně.”
Velký řádový škapulíř po oblečení volně splývá na hrudi a na zádech, jde o pruh látky s otvorem pro hlavu (vyskytuje se i u jiných řádů). Dále je šířena forma malého laického škapulíře, dva malé kousky vlněné tkaniny hnědé barvy spojené šňůrkami. Nošení tohoto škapulíře je v praxi nahraditelné nošením škapulířové medailky. Škapulíř, jeho přijetí a nošení je svátostinou. Jde tedy o viditelné znamení neviditelné milosti závislé na našem vztahu. Nošení škapulíře má být provázeno naší ochotou obléci se v život Panny Marie a jako ona se dát do služeb díla spásy. Jde o to, žít důvěrný vztah k P. Marii a ke Kristu a s nimi milovat celou Církev. Vkročení na tuto cestu nošením škapulíře je nejširší formou přičlenění ke Karmelské rodině, v níž každý člen má být životodárným údem.
Šimon upevňoval život řádu, který rozšířil zakládáním klášterů v Kolíně, v Haarlemu, v Bruselu a v několika francouzských městech. O záležitostech řádu se byl vícekrát poradit se Svatým stolcem. Úprava řehole, kterou schválil Inocenc IV., byla díky jemu v plném souladu s tradičním duchem Karmelu. Povzbuzoval k činnosti, která neškodí životu modlitby a původnímu duchu řádu. Ve zmírněních, které úprava obsahovala, bylo dovolení, aby měli karmelitáni své domy ve městech a mohli se účastnit apoštolské práce. Zdůrazněna byla podmínka společné liturgické modlitby i společné jídelny pro upevňování života komunity.
Při budování Karmelu na Západě navázal Šimon na Angličana Jindřicha Hane, který byl jeho spolupracovníkem na mystické nauce. U něho má asi původ rozdělení do šesti stupňů.
Prvním stupněm je otevření se duše Bohu, podle výzvy Snoubence v Písni písní: Otevři mi má milovaná. Šimon Stock připomíná i nám tuto základní potřebu otevření se.
Druhým stupněm je to, že Nejsvětější Trojice, v duši, kterou k sobě přitáhla, má svůj příbytek. Tam, kde se spojuje láska a touha, dochází ke zrození Boha. Člověk je vědomě vtahován do života s Nejsvětější Trojicí a přijímá ovoce Ducha svatého: světlo, lásku, radost, pokoj.
Třetím stupněm je přetváření duše v Boha. A to vlivem světla, v němž už duše nehřeší a nahlíží na Boží krásu způsobem, který vylučuje, aby se objevila temnota hříchu. Duše postupuje jako dítě světla, zapomíná na všechno, co není Bůh. Po zkušenosti s Bohem následuje osvícení, duše potřebuje světlo dříve, než je schopna ho vidět.
Čtvrtý stupeň představuje Boží pozvednutí duše nad ni samu. Bůh v duši uvolňuje nesmírné energie a přirozené mohutnosti duše jsou povzneseny, aby se staly nadpřirozenými. Pod tímto Božím působením si duše pronikavě uvědomuje své přirozené slabosti, stále více chápe Boží všemohoucnost a blahosklonnou lásku.
Pátý stupeň už znamená úplné spojení duše s Bohem. Duše nabývá formu Boha, je v něj přetvářena a Bůh je zase v její formě. Duše se nachází v nebeském světle.
Šestý stupeň je zahalení duše světlem, v jehož záři je skrz naskrz prostoupena jasem světla, zrcadlí se v něm a toto světlo z ní vyzařuje tak, že je celá nyní světlo, že je zrcadlem božství.
S Hanem nám Šimon ukazuje, co Bůh připravil pro ty, kdo ho milují a směřují k jednotě s ním. Jde o velký dar a k jeho přijetí napomáhá pravá mariánská úcta, protože Panna Maria je dokonale formovanou duší a nejen touží, ale má jako prostřednice Božích milostí i moc, kterou s její pomocí můžeme být přetvořeni v podobu jejího Syna. Poodhaluje se nám zde tajemství štěstí světců žijících mezi námi, tajemství, proč některé duše dokáží být nepochopitelně šťastné právě jen ve svém řádu. A mnozí jsou pak často prošeni o modlitbu. Tyto řádky jsou ale i výzvou pro každého z nás, abychom se snažili o pokroky ve své modlitbě.
Šimon Stock si byl plně vědom jak cenným rysem řádu je úcta k Panně Marii a zanechal nám i dvě krásné modlitby: Ave Stella (Zdrávas Jitřenko) a Flos Carmeli (Květe Karmelu), která byla jeho nejoblíbenější.
Řád řídil až do své smrti, k níž došlo 16.5.. 1265 na jeho vizitační cestě do Bordeaux. Tam byl také pochován. Roku 1951 byly jeho ostatky přeneseny do Aylesfordu.
Jeho památka je v karmelitánském řádu z důvodu svátku Jana Nepomuckého o den posunuta.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Začnu zdokonalovat svou modlitbu cestou otevření se Bohu a nabídnutím se mu k dispozici. Za pomoci Panny Marie budu pak usilovat o vytvoření příbytku pro Nejsvětější Trojici ve své duši.Všemohoucí a milosrdný Bože, Tobě se líbí, když nespoléháme sami na sebe, ale všechnu svou naději skládáme v Tebe a necháváme se vést Tvou vyvolenou služebnicí a královnou nebe, jako to dělal i svatý Šimon Stock; ať pozorujíce životy svatých stále se od nich učíme. Prosíme o to skrze Krista, našeho Pána. Amen
(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Ioannes Nepomucenus, m. Pragæ (1393); Brendanus (577/583); Simon Stock♦(1265); Andreas Bobola (1657); Felix et Gennadius (s. inc.); Florentius et Diocletianus (s. inc.); Abda et Ebediesus (375-376); Peregrinus, m. in Gallia (s. IV/V); Possidius (post 437); Fidolus (ca. 540); Honoratus, ep. Ambianen. (ca.600); Carentocus (s. VII); martyres in Pal (614); Germerius (s. VII ex.); Ubaldus, ep. Eugubin. (1160); Adamus, abbas (ca. 1210); Michael Woźniak♦ (1942); Vitalis Vladimirus Bajrakw (1946)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský
sv. Ondřej Bobola
Andreas Bobola
| 16. května, připomínka | |
| Postavení: | kněz, řeholník, mučedník TJ |
| Úmrtí: | 1657 |
| Patron: | Polska a přímluvce za jednotu východní a západní církve |
ŽIVOTOPIS
Byl šlechticem ze sandoměřského vojvodství v Polsku. V 19ti letech vstoupil k jezuitům do noviciátu ve Vilně na litevsku. V roce 1622 přijal kněžské svěcení. Po složení slavných slibů v roce 1633 byl z Vilny poslán do běloruského Bobrujska a později do Piňska. Osvědčil se při misijním působení a získal mnoho jinověrců pro katolickou víru. Jeho nepřátelé ho nazývali “dušechvatem”. Byl pronásledován také kozáky, kteří se ho zmocnili mezi Piňskem a Janovem. Po jejich krutém mučení ukončil pozemský život v Janově s rozťatou hlavou.ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
Narodil se roku 1592 v Palatinátu v sandoměřském vojvodství v Malé Polsce. Pocházel z rodu českých rytířů Bobolů. Otec Krištof dbal na posvátný odkaz víry svých předků. Ondřej prospíval na školách a vynikal ve ctnostech. V 19ti letech se rozhodl pro službu Bohu a bližním v Tovaryšstvu Ježíšově. Dne 10.8. 1611 přijal řeholní hábit sv. Ignáce v městě litevského knížectví ve Vilně, v koleji, kterou rok předtím, po požáru, znovu vystavěl jeho strýc, rovněž Ondřej Bobola.
Noviciát prožíval mladý Ondřej s velkou poslušností, pokorou, v cvičení se v sebezáporech a s vroucí láskou k Bohu. Po dvou letech složil prosté řeholní sliby a pak dvě léta studoval filosofii. Během tří let vyučoval i na řeholních latinských školách na Ukrajině. Čtyři roky pak studoval teologii ve Vilně a v roce 1622 přijal kněžské svěcení.
Od roku 1624 byl kazatelem a zpovědníkem ve chrámu sv. Kazimíra ve Vilně. Přitom se věnoval i vedení Mariánské družiny studentů. Horlivým působením získal mnoho pravoslavných pro katolickou víru. Navštěvoval nemocné a konal i skutky tělesného milosrdenství. Osvědčil se zvláště za morových epidemií v letech 1625, 1630 a 1633, kdy chodil takřka dům od domu a pomáhal těm, od nichž domácí ze strachu utekli. I přes horlivost v této samaritánské službě se nenakazil, ač jeho osm bratrů ve službě při ní zemřelo.
Po složení slavných slibů v roce 1633 byl poslán od představeného řeholního domu do běloruského města Bobrujsk v miňském kraji. Byl milován jako otec a působil jako horlivý a neúnavný misionář, který v posledních dvaceti letech projížděl celé území Litvy a Běloruska. Mezi tím byl přeložen do Piňska. Žil asketicky a s velkou úspěšností. Měl zvučný hlas a byl nadaný řečník s výbornou pamětí. Měl dostatek trpělivosti a značnou vytrvalost. Často nocoval pod širým nebem. Největšími jeho odpůrci byli nesjednocení popové, přezdívali ho “dušechvatem” a štvali proti němu.
Litva a Bílá Rus prožívaly v té době velmi bouřlivé období svých dějin. Jednalo se zejména o neúprosný boj proti tzv. uniatům (věřícím sjednoceným s Římem), kteří byli označováni za zrádce. Zároveň se na více místech bojovalo a Rusové s Tatary porazili polské vojsko. Vzbouření kozáci pod Bohdanem Chmelnickým velmi zhoršili situaci, zaplavili Bělorusko a krutě sužovali katolíky, zaměřujíce se na všechny uniaty. Mnoho kněží, řeholníků i prostých věřících jim padlo za oběť. Kozáci, kteří uslyšeli o horlivém jezuitovi, začali po něm pátrat.
Ondřej 16.5..1657 po odsloužení mše svaté v Poradylně nedaleko Piňska se dozvěděl, že jej kozáci hledají. Katolíci mu poskytli vůz, na kterém se snažil se spolubratrem ujet. U dvorce Mohylny spatřil vozka blížící se kozáky, seskočil z vozu a utekl do lesa. Ondřej vědom si nebezpečí sestoupil z vozu, poklekl a v modlitbě se odevzdal do Boží vůle. Kozáci, kteří se přihnali, jej srazili k zemi. Ondřej, vida svou situaci, prosil za svého průvodce, kterého pak propustili na svobodu.
Kozáci, radující se, že ulovili “lovce duší”, krutě se na něm vyřádili. Nejprve Ondřeje dovlekli k blízkému stromu, kde jej do krve zbičovali. Pak ho za krk přivázali provazem ke dvěma koním a hnali jej do Janova. Tam se s ním pochlubili svému setníkovi. Ten ho nutil k odpadu od katolické Církve a hrozil mu smrtí. Ondřej se značnou statečností žádal kozáka, aby zanechal rozkolu a vrátil se do Církve. Setník se rozzuřil, a začal sekat mečem do Ondřeje, až ten se zkrvavený svalil k zemi. Pak mu vypíchl dýkou oko. Druhý kozák vyrazil misionáři několik zubů.
Potom ho dovlekli do řeznického krámku, svlékli a k dalšímu mučení ho přivázali na stůl. Při pálení smolnými loučemi na prsou chtěli, aby se odřekl katolické víry. Zatímco se modlil za mučitele, odřeli mu nožem pleš, dlaně i prsty, aby prý došel lepšího pomazání. Vyrazili mu další zuby a uřezali nos i uši. Pak mu ještě vytrhli jazyk, a uvádí se i odříznutí rtů a seřezání kůže ze zad. Nato ho sundali ze stolu a blátem vlekli na smetiště.
Několik odvážných katolíků při odchodu kozáků spěchalo k umírajícímu, setník to ale viděl, vrátil se k němu a rozťal mu šavlí hlavu.
Mučedníkovo tělo uložili věřící nejdříve ve farním chrámu v Janově a později je předali jezuitům z Piňska. V roce 1808 byly shledány jeho ostatky neporušené a byly přeneseny do Polocka, kde je uložili do skleněné rakve. V roce 1853 byl Piem IX. blahořečen. Roku 1922 jeho tělo zabavili vojáci Rudé armády pro přírodovědecké muzeum v Moskvě. V roce 1924 bylo vyžádáno papežem Piem XI. prostřednictvím dvou členů papežské komise pro pomoc hladovějícím v Rusku. A když tento papež v dubnu 1938 Ondřeje kanonizoval, bylo jeho tělo z Říma převezeno do Polska. Za varšavského povstání bylo prý světcovo tělo přenášeno podzemními kanály, z obav před zneuctěním.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Má sounáležitost s Církví Kristovou je velkým darem, kterého si budu vždy a za všech okolností vážit. Svou víru, naději a lásku chci osvědčovat v každodenním životě a praktickým úkonem modlitby je často vzbuzovat.
Všemohoucí, věčný Bože, Tys dával svatému Ondřeji Bobolu sílu, aby statečně snášel utrpení pro Krista a věrnost jeho Církvi potvrdil mučednickou smrtí; dej i nám slabým svou božskou pomoc, abychom tě statečně vyznávali svým životem. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)
http://catholica.cz/index.html?id=2382
